Počátky

Velká Británie má již po staletí loveckou tradici, jejíž součástí je i hon na lišku. Při honu na lišku se používali honící psi, kteří lišku vystopovali a potom ji za hlasitého štěkotu pronásledovali. Lovci, obyvkle na koních, psy sledovali a lišku dokázali zastřelit někdy až po hodinách pronásledování. Nicméně se pravidelně stávalo, že se liška schovala do nory, takže k ní nemohli ani psi ani lovci. V tu chvíli se na scéně objevil teriér vyšlechtěný k těmto účelům, kterého lovci posadili před vstup do liščí nory. Tito teriéři v sobě měli notnou dávku odvahy a horlivosti.

Rychle si razili cestu k lišce, často několik metrů pod zemí a štěkali na ni tak dlouho, až opustila svou bezpečnou noru. Důležité při tom bylo, aby při tom lišku nezakousl - to by znamenalo konec lovu a to nebylo záměrem.

Teriérům, používaným při honu na lišku se říkalo ,,working terriers´´ (pracovní psi). K této skupině psů patřili i foxteriéři.

Absence uniformity

Fotografie teriérů z 19. a z počátku 20. století svědčí o rozmanitosti tohoto ,,plemene´´. Nešlo o jednotný typ, barva, strktura srsti i velikost byly různé. Není divu, že si lovci psy vybírali nejen podle pracovní horlivosti a podle vhodnosti pro tento specifický způsob lovu, ale i podle různých druhů půdy. V polovině 19. století zažívala kynologie velký vzestup a o foxteriéry se začali zajímat i nelovci. Kynologové lovecké schopnosti těchto psů téměř omíjeli, důležitý však pro ně byl jejich vzheld. Foxteriéři se dostali do výstavních prostor, kde se kladl důraz na jejich zevnějšek. Byl vytvořen plemenný standard a více se vybíralo podle zušlechtěného uniformního typu. Z těchto psů nakonec vznikl ,,luxusní´´ pohledný teriér, kterého známe dodnes.

Pastor John Russell          

Mnoho lovců přihlíželo mizení svého pracovního teriéra se smutkem. Pro práci pod zemí byli teréři příliš velcí a ochabovaly i povahové vlstnosti, požadované pro lov. Lovci se částečně distancovali od výstavních psů i od jejich majitelů a šlechtili teriéry pro lov dál - často bez rodokmenu. Mezi tyto lidi patřil i muž, který měl velký vliv na vývoj (Parson) Jack Russell teriéra: anglický pastor John Russell. Tento diskutabilní pastor  žil v letech 1795 až 1883. Rád se s teriéry účastnil honů na lišku či jezevce a odchoval spoustu štěňat, která měla podle jeho mínění požadované vlastnosti a pravý vzhled. Jím odchovaní psi končívali hlavně v rukou lovců a kvůli jejich vynikajícím pracovním schopnostem se jméno Johna Russell brzy stalo mezi lovci v Anglii pojmem.            

Normální noha versus krátká noha    

Tu a tam se pro chov používali i vhodní krátkonozí teriéři. Krátkonohá štěňata s požadovanými loveckými schopnostmi se dostávala k lovcům, kteří zjistili, že krátké nohy mají své výhody i nevýhody. Nevýhodou bylo, že psíci jen s obtížemi stačili honícím psům. Bylo třeba tedy vzít je na koně a použít je, až se liška schová do nory. Výhody malé velikosti byly zřejmé: za určitých okolností dokázali tito psi lépe než jejich dlouhonozí druhové proniknout hluboko do nory. Krátkonozí teriéři, jejichž pracovní schopnosti se zpochybňovaly, se prodávali nelovcům. Mnoho z nich se dostalo k sedlákům a k chovatelům koní, kteří si jich vážili, protože jim psíci pomáhali chránit stáje a dvory před škodnou. Ani jejich schopnosti v roli společenských psů nezůstaly bez povšimnutí. Nakonec krátkonozí Jack Russell teréři vešli ve známost, a to i v zahraničí, rychleji než dlouhonozí parson Jack Russell teriéři.       

Uznání

I když se plemeno může pochlubit nezanedbatelnou historií, trvalo dlouho, než se jím kynologie začala zabývat. Není divu, protože chovatelé (Parson) Jack Russell teriéra se od počátku stavěli negativně k potenciálnímu uznání těchto psů jako plemene, uznání by totiž znamenalo i to, že by se psi dostali do výstavních kruhů. Plemenný status, nerozlučně spojený se zušlechtěním zevnějšku, vedl u mnoha pracovních psů k ústupkům od původních vloh k práci a pracovních schopností. Milovníci pracovního (Parson) Jack Russell teriéra to přirozeně pokládali za nepřijatelné. Přesto však získal (Parson) jack Russell teriér 2.července 1990 předběžné uznání od Mezinárodní kynologické federace F.C.I. Kynologové  a kynologické svazy přibližně za 60ti  zemí, zastoupených v FCI vydávají oficiálně uznané rodokmeny plemen a tato plemena jsou také vítána na výstavách. Jack Russell teriér ještě do nedávné doby uznán nebyl. V zemích, v nichž uznání získal, byl prozatím uznáván odpovídající australský plenný standard. Dnes však  již od prosince 2000 existuje i plemenný standard u Jack Russell Teriéra.

Převzato z knihy Jack Russell terier - Rádce chovatele